Prodloužení stáří, léčba chorob kostí, krve, cévního systému a dalších!
Botanický popis rostliny
Rehmánie lepkavá je trvalá bylina dosahující výšky až 30 cm s hustými chlupy na červenorůžové lodyze byliny. Kořen byliny má zhruba 6 cm na délku, je masitý a nejvíce používanou bylinnou částí jako součást tradiční čínské medicíny a ayurvédy, používá se nejvíce čerstvý (jemný a malý) nebo sušený. Listy jsou zelené, 2-13 cm dlouhé, eliptické, oválné, na rubu světlejší, na spodu načervenalé, vytváří přízemní růžici a mají zubaté okraje. Rostlina má axilární, žluté až purpurové květy objevující se od dubna do července. Plodem je tobolka s velkým množstvím menších semínek.
Původ a rozšíření
Rehmánie pochází z čínské provincie Hean, Shandong, Shanxi, Hebei, Liaoning, Jinan, Hubei, Sichuan a střední Asie, konkrétně z Mongolska. Dnes se nejvíce pěstuje právě ve střední Asii nebo roste volně v přírodě v těchto oblastech v podhůřích do nadmořské výšky 1100 m, poblíže mořského pobřeží. V oblasti střední Evropy lze rostlinu najít pouze u menších pěstitelů a zahrádkářů a dokáže přezimovat mírnější zimy.
Využití
Rehmánie je součástí mnoha receptur čínské tradiční medicíny a ayurvédy buďto samostatně nebo v kombinaci s ženšenem, skořicí nebo s kozincem blanitým (receptury proti dýchacím potížím). Rehmánie je známa lidovou medicínou Číny již po staletí, první zmínky pocházejí z dob 200 před naším letopočtem z doby dynastie Han. V rámci tradiční čínské medicíny se podává k prodloužení stáří a zlepšení kvality života pozitivním ovlivněním řady systémů, viz níže.
Významné využití rehmánie nacházíme v literatuře při souběžném vnitřním užívání kortikoidů. Rehmánie by měla zmírňovat nežádoucí účinky těchto běžně předepisovaných léčiv na úrovni měkkých tkání a kostí, zároveň podporuje ochranný a hojivý efekt tkání při chronickém podávání chemoterapeutik.
V laboratorních podmínkách v modelech ischémie se prokázal významný neuroprotektivní účinek obsahových látek rehmánie a dalších 3 bylin z tradiční čínské medicíny používaných při zánětlivých chorobách. In-vitro se prokázalo snížení prozánětlivých faktorů včetně IL-1beta, IL-6 a TNF-alfa a zvýšil aktivitu laktát dehydrogenázy a snížil fosforylaci p65, několika kaspáz a dalších signálních drah. Ukázalo se, že by obsahové látky rehmánie mohly vykázat protizánětlivý efekt a mohly by být využity k podpoře terapie ischémií. Podobný výsledek byl v modelu ischémie popsán u endoteliálních buněk cerebrálních cév u lyofilizovaných obsahových látek rehmánie, konkrétně u katalpolu a puerarinu (Liu Y., 2017).
V těchto souvislostech se vyjímá využití obsahových látek rehmánie v celé možné řadě vaskulárních onemocnění a nadále se bude testovat v modelech ischémií. Proto má kořen rehmánie lepkavé oficiální status bylinného prostředku s pozitivním vlivem na udržení normálního stavu a funkce cévních stěn. Tento efekt by mohl stát za vysvětlením možného využití kořene rehmánie a jejích obsahových látek v léčbě a regulaci zvýšeného krevního tlaku.
U potkanů snížil ethanolový extrakt kořene rehmánie fibrinolytickou aktivitu a deformovatelnost erytrocytů, zvýšil celkový počet erytrocytů a navýšil množství pojivové tkáně hrudní tepny v modelu chronického zánětu. Obsahové látky kořene rehmánie jsou zároveň schopné zlepšit reologické faktory skrze ovlivnění konverze fibrinogenu na fibrin a regulace aktivity plasminogenu nebo plasminu. Vin vivo modelu se tak potvrdila antikoagulační schopnost bylinné směsi, kde poměr obsahových látek rehmánie byl 24%.
In vivo a in vitro analýza ukázala na významný inhibiční efekt obsahových látek na růst buněčných nádorových linií v dýchací soustavě skrze ovlivnění buněčné proliferace a diferenciace. Několik in vivo pokusů tento efekt potvrdilo v testování obsahových látek kořene byliny podaných intraperitoneálně nebo přímo podaných v inkubačních baňkách v in vitro testech. Protirakovinný efekt polysacharidů získaných z extraktu rehmánie byl viditelný i v regulaci genu p53.
Několik klinických důkazů poukazuje na možnost využití rehmánie nebo extraktů z rehmánie v léčbě osteoporózy. Vychází se z tradiční medicíny, kdy výhoda rehmánie tkví v jejím protiosteoporotickém vlivu s příznivou regulací funkce ledvin a jater. Rehmánie by tak mohla významně podpořit léčbu postmenopauzální, senilní a sekundární osteoporózy přes ovlivnění minerální density kostí. Ukazuje se, že z dosud izolovaných 140 látek se jako nejúčinnějšími látkami ukazují katalpol, ajugol a acetosid.
Z několika drobných důkazů se u rehmánie ukazuje zlepšení krevních hodnot a zlepšení symptomů aplastické anémie během monoterapie stanozolem. Vodný extrakt kořene rehmánie prokázal in vivo ain vitro zvýšenou proliferaci a diferenciaci buněk kostní dřeně a podporuje erytropoézu progenitorových buněk. Glykosid D získaný izolací z extraktu kořene rehmánie byl schopný zvýšit počet krevních elementů (včetně červených a bílých krvinek) a navýšit tělesnou hmotnost u anemických potkanů. Celá řada prací popsala imunostimulační efekt pomocí posílení tvorby a aktivity lymfocytů, makrofágů a dalších složek imunitního systému.
Klinická studie testující perorálně podávaný odvar z čínských bylin rehmánie a angeliky ukazuje na vzorku několika pacientů s chronickou obstruktivní pulmonální chorobou a nízkou hladinou kyslíku zlepšení úrovně nasycení plasmy kyslíkem během dne a noci v porovnání se samostatnou oxygenovou terapií.
Matsumoto et al. (2016) předložili v in vivo modelu antihyperglykemický efekt extraktu kořene rehmánie lepkavé. V jiné studii (tentokráte od čínských autorů) se zkoumal vliv extraktu rehmánie v in-vivo modelu I. a II. typu diabetu a ukázal se pozitivní účinek extraktu rehmánie na snížení hladin glukózy, triglyceridů a cholesterolu v plasmě diabetických zvířat. V závěrech autoři diskutují, že by katalpol a další obsahové látky rehmánie mohly snižovat glykémii skrze zvýšené využití glykózy zvýšením sekrece beta endorfinu během metabolického zpracovávání látek. Zdravotnické agentury přikládají rehmánii schopnost stabilizovat glykémii a udržovat normální hladinu glukózy v krvi.
Lidová medicína
Nejvíce používaná léčivá část rehmánie je kořen byliny. Podle tradiční medicíny se rehmánie podává při zácpě (západní medicínou potvrzen mírný laxativní účinek), dále při anémii, urologických problémech, vypadávání vlasů, neplodnosti, senilitě, v některých případech se podává při závratích, při houbovitých infekcích, dále při rozhozené menstruaci, bylina ochraňuje játra, posiluje kosti a čistí organismus. Ayurvéda doporučuje rehmánii v podobných indikacích, navíc se objevují receptury používané jako krevní tonikum a diuretikum.
Limitace
I když je rehmánie velice bezpečná a dobře tolerovaná bylina, doporučuje se přestat užívat/neužívat (nebo alespoň omezit po řádné konzultaci s ošetřujícím lékařem) u diabetiků, těhotných, příjemců transplantátů a dětí.
Účinné látky
Kořen rehmánie obsahuje zhruba 70 biologicky aktivních látek, celkem se jich ale izolovalo přes 140. Z glykosidických látek je nejznámější katalpol a poté skupina látek nazývané rehmaniosidy. Dále jsou přítomné rostlinné steroidy jako je kupříkladu beta-sitosterol, kampesterol, stigmasterol a arginin, polysacharidy (např. stachyóza), oligosacharidy (mannitol, sukróza, raffinóza, verbaskóza), iridoidy (katalpol, dihydrokatalpol, danmelitosid, acetylkatalpol, leonurid, aukubin, rehmaglutin, rehmanniosidy, rehmaionosidy, rehmapikrosidy, echinakosidy, jionosidy, geniposidy, ajugosidym ajugol), fenolické glykosidy (ionon, akteosid, isoakteosid, forsythiasid a jiné), flavonoidy, 20 aminokyselin (nejčastější arginin), anorganické látky, organické kyseliny (benzoová, kaprylová, palmitová a jiné) a minerální látky (železo, zinek, chrom, mangan).
Tradiční dávkování
Extrakt byliny se připravuje povařením 5-10 gramů sušeného nebo čerstvého kořene v 500 ml vody po dobu zhruba 10 minut. Odvar se popíjí 2x denně a to nejlépe na lačno. Lze připravit tinkturu připravenou naložením 50-70 gramů kořene do 1000 ml 40% alkoholu na 2-3 měsíce, po kterých se roztok přefiltruje a podává zhruba 1 polévková lžíce 1-2x denně na lačno. V preklinických studiích se extrakt dávkoval podle indikace v množství 0.15 až 0.5 mg na kg hmotnosti per os anebo v odlišných mírách intraperitoneálně. Na lidské pacienty se samozřejmě při dávkování nemůžeme odkazovat na tato data.
