Tradiční zelenina mírného pásu. Upřímně, kdo nezná mrkev?
Botanický popis rostliny
Mrkev je dvouletá, vzpřímená, značně chlupatá, neohebná a tuhá rostlina, která v průměru dorůstá do 30 až 60 cm. Listy jsou trojkopinaté, jemně krajkovitě dělené a v trojúhelníkovém tvaru. Květy jsou malé a tmavě bílé a uspořádané do plochých a hustých okolíků. Okolík může být narůžovělý a v centru načervenalý. Spodní větvičky jsou kopinaté nebo vidličnaté. Při vývoji semen dochází k zavinutí okrajů, ucpou se a povrch je vypouklý. Plod je oválný a plochý, s krátkými čnělkami a háčkovitými ostnami. Ty lákají hmyz a zaháčkují se na jejich tělo, čímž se roznášejí po okolí.
Původ a rozšíření
Původní domovina mrkve obecné není dosud zcela známa. Někteří autoři se domnívají, že mrkev byla původně pěstována na území dnešního Afghánistánu a okolních zemích, odkud se zřejmě v raném Středověku rozšířila do Středozemí a poté zhruba v novověku se dostala do podvědomí v západní Evropě a dalších zemích. Anglické zdroje popisují, že moderní kultivary mrkve vznikly (byly vytvořeny/vypěstovány) zhruba v 19. století ve Francii. V Evropě se dnes vyskytuje takřka všude s výjimkou severských států. Nejvíce se jí daří v mírném pásmu. Dále se nachází v severní a východní Africe, západní Asii, v Indii, v Jižní Americe, Austrálii a také na území České republiky má hustý výskyt od nížin po podhorské oblasti (kolem 1000 m.n.m.).
Využití
V lidovém pojetí medicíny se mrkev obecná osvědčila při léčbě nezávažných potížích s ledvinovými kameny a dalšími dílčími neduhy vylučovací soustavy. Lidoví léčitelé doporučovali velké množství mrkve při potížích s močovým měchýřem, při dně, při špatném trávení (dyspepsie) a zažívání, při zvýšené tvorbě plynů, při nervovém původu zažívacích potíží a při častých průjmových potížích (díky obsahu vlákniny).
Lidová medicína západní Evropy vždy doporučovala konzumaci mrkve při hlísticích a jiných parazitárních chorobách trávicího traktu, při bolestech dělohy a u mladých žen při první periodě. Dodnes se rostlina konzumuje v jihozápadní Asii jako afrodiziakum, jako nervové tonikum a při potřebě odvodnit (oteklé nohy,...). Další léčitelé (většinou z Afriky) přikládají kaše z mrkve na popáleniny, na kožní potíže připomínající rakovinné bujení apři srdečních chorobách. Některé česky psané herbáře doporučují mrkev při zažívacích poruchách, při nevolnosti, průjmu a jako vhodný preventivní prostředek proti očním poruchám (možné využití v oftalmologii).
Účinné látky
V mrkvi mohou být nalezeny v menším množství hořce chutnající polyacetyleny (falcarinol, falcarindiol), které vykazují určitou aktivitu vůči mykotickým onemocněním způsobených kmeny Mycocentrospora acerina a Cladosporium cladosporioides. Dále jsou přítomny pyrrolidin, 6-hydroxymellein, 6-methoxymellein, eugenin, gazarin, falcarindiol-3-acetát, beta-karoten, vitamin A, alfa-karoten, lutein a zeaxantin (vhodné látky, karotenoidy, obsažené ve výživových doplňcích "na oční problémy"), vitamin K, vitamin B6. Mrkve jsou z 88% tvořeny vodou, zbytek připadá asi 5% na polysacharidy, zhruba 3% na proteiny, atd...Vláknina v mrkvi je tvořena převážně cellulózou, v menším množství hemicellulózou, ligninem a škrobem. Jednoduché, rychlé cukry jsou v mrkvi sukróza, glukóza a frukóza a jejich deriváty.
Tradiční dávkování
Dávkování mrkve závisí na mnoha faktorech jako je stáří uživatele, zdravotní stav a dalších podmínkách.
