Botanický popis rostliny
Dvouletá bylina, která je záměrně kultivována pro své sladké rostlinné části, jedlé jsou obzvláště nať a kořen. Stejně jako ostatní rostliny totožné čeledi, miříkovitých (Apiaceae), mají podobné morfologické vzory, proto je možné si anděliku poplést s bylinami, které nejsou dobře snášené, možno až jedovaté (bolehlav,...). Je proto důležité, aby si jednotlivec, sběratel, bylinkář řádně ověřil, zda se jedná o anděliku a druh, který přesně chce.
První rok dokáže rostlina vyprodukovat pouze listy a odpočívá, avšak druhý rok dokáže rostlina vyhnat její stonek až do výšky 2 metrů. Listy má složené z několika menších lístků, který je každý rozdělen na dalších několik menších lístečků, většinou jde o skupinky po třech. Okraje lístků jsou plynule a hladce vykrojené až zoubkované. Květů je velmi mnoho, vytvářejí složená květenství (kulovité), kvítky jsou malinké, žlutozelené.
Původ a rozšíření
Bylina roste volně ve Finsku, Švédsku, Norsku, Dánsku, Islandu, Faerských ostrovech a převážně na severu dalších zemí, jako je Francie, Německo, kde je však uměle vypěstována. Rostlina se však nachází zhruba po celé střední a východní Evropě a pruh, kde ji lze nalézt, se táhne až po jihovýchod Asie, územím Thajska by se měla zbruba vymezit hranice.
Pro růst anděliky je nejdůležitější vlhká půda nebo přímá blízkost vody.
Využití
Terapeuticky nejvíce využívaná část rostliny je kořen, silice, suchý extrakt z kořene a tekutý extrakt z kořene. Je možné využít také sušené listy nebo plody.
Už od desátého století je bylinka používána jako zelenina a bylinná léčba. Největší obliby rostlina získala zhruba ve dvanáctém století ve Skandinávii a od té doby je rostlina velmi oblíbená. Její popularita narostla v době, kdy se stonek používal také k výrobě hudebních nástrojů, domácích doplňků a z anděliky bylo také získáváno mléko, které mělo vícero užití.
V historii byla andělika záměrně rozšiřována, protože se předpokládalo, že je nějakým způsobem spojená s potlačením příznaků moru. Dokumenty se zmiňují o přelomu 16tého století, kdy došlo k velkému rozšíření anděliky mezi kláštery, kde se zdržovala inteligence. Rostlina se používala jako dekorace a přínašela i svůj spirituální přínos. Po mnoho generací se traduje užívání anděliky ve formě čajového výluhu či tinktury v rakouském lidovém léčitelství. V tomto rozměru se užívá pro mnoho potíží souvejících s gastrointestinálním traktem,dýchací, nervovou soustavou, horečce, při nastávajících příznacích infekčního onemocnění a také při chřipce. Zatímco v Evropě nebyla bylina v léčitelství příliš užívanou její čínská podoba Andělika čínská se v její domovině vždy hojně užívala a je považována za jednu ze základních bylin. Spojována byla vždy především s gynekologickými problémy, při menstruačních bolestech nebo v době přechodu. Dále se užívá na zánětlivá onemocnění kloubů (artritidu). Na kloubní onemocnění se užívá jako výluh stejně jako koupele. Ty jsou vhodné i např. pro sportovce na uvolnění svalů po náročném fyzickém výkonu. Andělika se užívá na uvolnění organismu i jako nervové tonikum při nervovém rozrušení či migréně.
Andělika je specifická svým charismatickým, neopakovatelným aroma. Jedná se o vůně, které jsou naprosto typické pro anděliku a jsou velmi rozdílné od jiných rostlin užívaných v parfumérii. Také kořen je obdobně výrazně vonící a užívá se proto jako další rostlinné části. Má sice jiné složení obsahových látek, nicméně v mnoha receptech se vyskytuje právě kořen anděliky.
Účinné látky
Nejvýznamnější skupinou látek jsou kumariny (obzvláště angelicin, osthol, imperatonin,...), jejichž výskyt se liší v závislosti na orgánu byliny (největší obsah je právě v kořenech čerstvé rostliny). Silice se dá připravit destilačními postupy a po očištění může mít až 5ti násobně větší koncetraci látek než kořen čerstvé byliny.
Andělika dále obsahuje esenciální oleje, terpeny a mnoho kyselin, které se různě liší (obsahem a součástí, ve které je lze nalézt). Některé se izolují z chloroformového extraktu z kořene byliny a jiné z vodných extraktů stejné části andeliky. Je jich veliké množství, kam spadá různá šíře chemicky odlišných derivátů.
Tradiční dávkování
Jak bylo zmíněno výše, terapeuticky se využívá mnoho částí rostliny, které mohou být různě upravené nebo čerstvé. Nejčastěji se užívá sušený kořen (může být i práškovaný), který je užíván ve formě nálevu až 3x denně vždy zhruba 1-2 gramu suroviny na 250ml. Pokud si vyrobíme tekutý extrakt z kořene, který v poměru 1:1 smísíme s 25% alkoholem, čímž vytvoříme tinkturu, dávkujeme postupně narůstající dávku 0,5-2,0 ml extraktu 3x denně po dobu delší než 1 měsíc. V případě dávkování čisté silice z rostlinných částí, doporučuje se odkapávat 1-5 kapek (mělo by odpovídat 0,05-0,2 ml silice a také se užívá 3x denně.
